Je tu další článek ze série rozhovorů s našimi členy. Tentokrát s Adrianou Doubkovou Fico, maminkou dvou dětí a akčním člověkem s dobrou duší. Adriana se účastní běžeckých závodů VAŠÍ LIGY, proto jí přišel náš newsletter s výzvou o poslání tipů na dobročinné projekty. Napsala nám o neziskové organizaci Okamžik, kterou jsme následně podpořili částkou 13.000 Kč, ale také o svém charitativním projektu, kterým získala pro Okamžik již přes 220.000 Kč. Dále se také dočtete, jak doprovázení nevidomých probíhá v praxi, a to jak na běžeckých závodech, tak v běžném životě.
Elán a chuť Adriany pomáhat druhým je tak inspirativní, že chci její příběh sdílet i s vámi!
Začneme tvým běháním. S VAŠÍ LIGOU jsi zatím běžela jen dva závody, ale vím, že plánuješ další běhy. Jaké? A jak jsi se o bězích VAŠÍ LIGY dozvěděla?
První byla pětka loni v létě a vzala mě na ni kolegyně Bára Kačenová, která s VAŠÍ LIGOU běhá třetím rokem. Všechno, co vím o běhání, vím od ní (Báro, díky!). Závod se mi líbil moc, ale ještě víc se mi líbil loňský říjnový půlmaraton. Byl to můj první a byla jsem nejšťastnější člověk na světě od startu až do cíle. Je to nádherná trať a počet běžců je tak akorát. Letos si ho určitě chci zopakovat – tentokrát jako trasér pro slabozrakého Romana, s kterým teď trénujeme.
Jak trénuješ? A věnuješ se i jiným sportům kromě běhání?
Jsem rozený sportovní antitalent, takže žádný jiný sport kromě pravidelné chůze nedělám. Ale o to víc mě těší, že i člověk, který na škole patřil v tělocviku k naprostým lůzrům, může v dospělosti mít docela dobré běžecké výsledky. Snažím se běhat čtyřikrát, pětkrát týdně celkem nějakých 40 kilometrů, snažím se zařazovat rychlostní tréninky, kopce i silová cvičení. Protože Roman je naopak sportovní talent, je podobně starý jako já a navíc muž, musím trénovat mnohem víc, abych mu nejen stačila, ale měla vždy rezervní kapacity – nesmím ho zpomalovat. Je to pro mě závazek, který beru velmi vážně. Na to že jsem trasér, jsem hrozně pyšná.
Jaká jsou specifika běhání, když děláš traséra? Kam se případní zájemci o doprovázení nevidomých běžců mohou hlásit?
Záleží na stupni zrakového postižení. Můj parťák za dne, když je hodně světla, jakž takž vidí, takže mu stačí, když ho navedu do zatáček a upozorním ho na jakoukoliv překážu, aby nezakopl nebo do někoho nevrazil. Naopak když je šero nebo tma, potřebujeme gumičku, kterou si oba navlékneme na zápěstí, a díky ní Roman cítí, když zahýbám. Takto běhají i úplně nevidomí lidé. Trasér se musí jen naučit brát na svého svěřence ohled a všímat si překážek na jeho straně –ošemetné jsou například větve stromů, psi nebo děti v parku apod. Ale není to nic těžkého a z běhu pak máte dvojnásobnou radost. Kdo by chtěl běhat jako vodič, může se obrátit na Nadaci Leontinka, kde umí dát dvojici trasér-běžec dohromady. Dobrovolníků není nikdy dost. Naše dvojice s Romanem je pod hlavičkou Okamžiku, kde je svým zaměřením spíš výjimečná.
Když děláš traséra, musíš si na bězích platit startovné? A jsi pak ve výsledkové listině?
Startovné si většinou hradit nemusím. Na některých závodech mají handicapovaní běžci i traséři startovné zdarma, u jiných nám startovné zařídí Nadace Leontinka nebo jiná nadace. Většinou mám standardní závodní číslo a ve výsledkové listině pak figuruji vlastně s Romaným časem. Dospěla jsem k tomu, že mi to nevadí. Ale komu by na tom záleželo, asi se to dá nějak ošetřit.
Zajímalo by mě více o tom, co to obnáší dělat dobrovolníka pro organizaci Okamžik a jak jsi se k tomu dostala?
I když jsem o Okamžiku slyšela poprvé asi před deseti lety, motivovalo mě až to, že pro ně doprovázel můj nynější manžel. Nějak jsme se k tématu dostali na našem prvním rande a pro mě to byl i okamžik, který rozhodl, že budeme spolu. Teď to dělám sedmým rokem a spočívá to v tom, že ve svém volném čase doprovázím lidi se zrakovým postižením na různé pochůzky jako nákupy, procházky, výstavy apod. Dobrovolník si vybírá doprovody podle svých časových možností a preferencí a i kdyby to byla jen hodinka jednou měsíčně, je to vítaná pomoc. Kromě jednorázových doprovodů je možné utvořit trvalou dvojici, která má zpravidla nějaké zaměření – nějaký sport, kulturu nebo třeba otužování. Já mám kromě Romana ještě jednu paní, které je 85 let a s kterou chodím na kondiční procházky. I když jsem ji zatím nepřesvědčila k běhu, její svižná chůze k němu nemá daleko.
Zrovna dnes, v den publikace tohoto rozhovoru, doprovázela Adriana Romana do obchodu, kde společně vybírali nové boty. Tak ať vám to v nich dobře běhá!
Zejména ta dlouhodobá spolupráce se dá někdy dobře skloubit s rodinným životem. Já mám dvě děti ve věku 4 a 5 let a například v neděli to u nás běžně vypadá tak, že si jdeme s Romanem ráno zaběhat, pak si všichni dáme palačinky a nakonec ho společnou procházkou doprovodíme na autobus. Děti se na něj těší a já jsem ráda, že se učí být ohleduplné. Neznám lepší způsob, jak strávit nedělní dopoledne. Mám to štěstí, že jako konferenční tlumočník na volné noze (simultánně tlumočím mezi angličtinou, češtinou a ruštinou) si můžu udělat volno na doprovody a tréninky i v týdnu, proto tomu můžu věnovat víc času než je třeba běžné. Díky tomu jsem se mohla stát dobrovolníkem roku pro Prahu za rok 2023. Cenu Křesadlo převezmu v květnu a nemůžu se dočkat, až ho ukážu dětem a zkusíme z něj vykřesat jiskru.
Okamžik podporuješ i finančně a souvisí to s tvým koníčkem, pletení košíků. Řekneš nám prosím o tom více?
Háčkování je pro mě uklidňující práce s krásnými barvami. Jsem na tom závislá. Když člověk vyprodukuje dva košíky denně, už se musí zamyslet, kam s tím. Prodávat to komerčně se téměř nedá, protože ty příze jsou drahé, ale dávat to celé na charitu mi dávalo smysl. A vybrala jsem si Okamžik, protože ho známe a vidíme, jak důležitou práci dělá: nejen že nevidomým zajišťuje proškolené dobrovolníky, ale organizuje pro ně i spoustu volnočasových aktivit a v neposlední řadě vykonává i osvětovou činnost. Tak vznikl projekt pletenykosik.cz, což je takový primitivní e-shop, kde si lidé mohou objednat košík.
Koupila jsem si u Adriany na vánočním trhu dva košíky pro rodinu jako dárek pod stromeček a moc se líbily! To mě inspirovalo nechat si udělat košík pro sebe na zakázku, takže mi teď krásně ladí do ložnice. Mrkněte na Adriany web a taky si něco objednejte ;-)
Košíky teď ale nejvíc prodávám na příležitostných trzích, jako jsou adventní, velikonoční nebo farmářské trhy. Je to zábavné –kdo z nás si v dětství nehrál na obchod? Projekt funguje rok a půl a pro Okamžik se podařilo prodejem košíků vydělat přes 220 tisíc, tedy asi stokrát víc, než kolik jsme s manželem, který mi v projektu pomáhá, předpokládali.
Je cokoliv dalšího, co bys ráda řekla světu? Vzkaz? Moudro? Výzva? Reklama? Máš prostor:)
Člověk může mít z dobrovolnictví někdy trochu strach, aby ho to moc nesvazovalo nebo nezatěžovalo nebo aby pak třeba nezklamal, když už nebude mít tolik času. Je to přirozené. Ale v životě je lepší se nebát a zkusit to. Když si to nesedne, vždycky je možnost zodpovědně vycouvat. Za sebe vím, že můžu litovat času stráveného něčím zbytečným, ale že nikdy nebudu litovat jediné minuty, kterou jsem strávila se svými nevidomými přáteli, které jsem někam doprovodila.
Gratulujeme Adrianě k ceně Křesadlo a držíme jí a Romanovi palce, aby klaplnul jejich společný start na podzimním půlmaratonu VAŠÍ LIGY a moc rádi jim věnujeme startovné zdarma na všech našich bězích!
Moc děkuji Adrianě za rozhovor a hlavně za možnost nahlédnout do světa doprovázejících pro nevidomé. Mě osobně velmi inspiroval Adriany přístup tím, že na dobrou věc věnuje svůj osobní čas, nejen peníze. Dokonce zvažuji, že projdu v zimě výcvikem a stanu se také dobrovolníkem. Zároveň se mi líbí, že si Adriana proměnila své hobby v něco smysluplného. A to hned dvakrát - krásné košíky dělají radost svým majitelům a ještě pomahají financovat provoz Okamžiku.
